Žádné otázky. Žádné pochybnosti. Stabilní stav. Operační rovnováha. Neměnné pole. Vnitřní mír. Umytá pěna. Oholená brada. Klidná hladina. Rovná brázda. Znehybnělý proud. Zamrzlá řeka. Zasněžené moře. Dosažený horizont. Bílá barva. Hodně bílé barvy.
V některých jazycích bezpečí.
Jsme v Muzeu přírodní historie. Duverney hledá našeho společného pra-pra-prastrýce. Míjíme tyranosaury a brontosaury. Měl by být někde tady, říká. Ptám se ho, jak vypadá. Trochu jako veverka, říká Duverney a pospíchá do další místnosti. Mě už ale bolí nohy. Zastavím se. Opřu se o zábradlí a dívám se na triceratopse. Připadá mi, že má jenom dva rohy. Podívej se pořádně, řekne Duverney, který se mezitím vrátil. Kromě dvou velkých rohů má ještě jeden malý vepředu, přesně uprostřed hlavy.
Odpočívám. Můžu se tě na něco zeptat? obrátí se na mě Duverney. Najednou je vážný. Byli Američani na Měsíci? chce vědět. Málem se začnu smát, Duverney se ale na mě napjatě dívá.
Vím, jaká je odpověď. Jak ho mám ale přesvědčit? Řeknu mu, aby porovnal obrovské množství informací, které do sebe zapadají: všechny zprávy o kosmonautech, raketoplánech a závodech v dobývání vesmíru během Studené války. Řeknu mu, aby proti této ohromující záplavě důkazů postavil jedinou fotografii, na které je jeden stín trochu víc nakřivo. Fotografii, o níž ani není jasné, zda by měla vzbuzovat nedůvěru. Zdá se, že Duverney je spokojený. Já sama ale začnu v duchu pochybovat. Najednou si nejsem jistá, jestli by mě tahle odpověď dokázala přesvědčit.
A co vlastně byla ta studená válka? zeptá se mě Duverney.
Konečně ho najdeme. Jmenuje se Megaconus mammaliaformis. Stojí v jedné z nově přistavěných vitrín. Malá soška natřená zlatou barvou. Zvíře mi připomíná krysu, psíka a veverku zároveň. Megaconus žil před 165 milióny lety, říká Duverney. Tou dobou ještě neexistovaly ani květiny, ale on už měl v puse velké stoličky. Podobné, jako máme my. V noci lovil drobný hmyz a červy. Když nenašel nic lepšího, žvýkal svými stoličkami přesličky a kapradiny.
