Osoba, která jí marcipán, a to nikoliv proto, že by jí chutnal, marcipán totiž nechutná nikomu, ale proto, že představuje alternativu vůči cukru, čokoládě nebo medu. Sladká chuť je příliš jednoduchá, proto se do marcipánu přidávají hořké mandle, které jsou sice jedovaté, ale zajímavě voní. Kyanid obsažený v hořkých mandlích způsobuje vertigo, migrénu, dušnost a všemožné komplikace včetně křečí, kómatu, zástavy dýchání, zástavy srdce nebo rychlé smrti, ale o to právě jde, nikdy nejít přímou cestou, i když se nabízí, místo toho stavět bludiště, ve kterých se ztratí nejen ti, kteří do něj později vstoupí, ale i samotný architekt, který zabloudí jako první. Čím déle se architekt ve svém labyrintu nachází, tím větší závrať cítí, bolí ho hlava, běhá od jedné křižovatky k druhé, protože neví, kterou cestu si má zvolit, nejdřív se zadýchá, pak ho začnou bolet nohy, bolestivě se mu stáhne lýtkový sval, ale to ještě není nic proti zástavě srdce a pomalé smrti, která ho čeká, pokud se mu z bludiště nějakým zázrakem nepodaří vymotat. [Tady ani GPS nepomůže.] Nic z toho Evropana neodradí, ba právě naopak. Marcipán ho fatálně přitahuje. Není to nezodpovědnost, spíš by se to dalo nazvat nevyzrálostí, ale je v tom také něco sympatického, v tom zarputilém hledání složitých chutí a ještě složitějších cest navzdory všem a bez ohledu na následky.
Francouzská ambasáda pořádá projekci filmu o Americe. Domluvím se s Imtiazem, že tam zajdeme. Když dorazím na místo, znejistím. Kolem mě projíždějí auta, jinak je všude tma. Za zády mám obrovský komplex nemocnice v Georgetownu. Volám Imtiazovi. Říká, že se naboural. Nic se mu naštěstí nestalo. Mám jít napřed. Váhám. Jsem vůbec na správné adrese? Nikdo tu není. Potom uvidím starého muže s holí. Může mu být přes osmdesát. Dojde ke vchodu a brána pro vjezd aut se před ním pomalu otevře. Jdu za ním. Pár minut před začátkem promítání dorazí i Imtiaz.
Autorkou filmu je francouzská konceptuální umělkyně. Většinu času je v záběru dálnice. Někdy ji vystřídají motely, bary a automechanici. Párkrát se objeví květiny. K tomu je slyšet autorčin hlas mimo obraz. Mluví o Američanovi, s kterým se vydala na výlet z New Yorku na západní pobřeží. Občas mluví také Američan. Je scenárista a má depresi. Píše milostné dopisy cizí ženě. Vztah této nepravděpodné dvojice je trýznivý. O lásce nemůže být řeč. Když dojedou do Las Vegas, vezmou se v místní drive-thru obřadní síni. [Drive thru Wedding - Best, Cheap, and Fast. Oddávaní zůstávají po celou dobu obřadu v autě, takže by se mohlo mluvit také o drive-in svatbě. Jelikož se ale oddávající objevuje za okénkem, je na místě, podobně jako v případě průjezdných restaurací, předložka thru.] Svatební noc novomanželé stráví v autě. Ani jednou se nemilují. Ráno Američan močí vedle dveří spolujezdce a žena ho přitom natáčí.
Při odchodu míjíme onoho starého muže. Proč tam byl ten penis? ptá se nás otřeseně. Je Američan. Něco řeknu, ale je moc velká tma na to, abych začala vysvětlovat, co všechno může být ve Francii považováno za výraz frustrace. Zajímalo by mě, co si o tom myslí Imtiaz. Je z Pákistánu. Chci se ho na to zeptat, ale než dojdeme k nabouranému autu, tak na to zapomenu.
