Místo nebo objekt, kterým se na něco odkazuje. Oblíbenými tématy jsou významná postava nebo důležitá událost. Odkazuje se zpravidla do minulosti. Do současnosti nebo do budoucnosti se míří spíš výjimečné, mnohem častěji se objevuje připomínka bez jasně uvedeného času, například ve formě skautského pomníku, sochy bosého Krista v propoceném tričku a kalhotách nebo hrobu neznámého vojína. V posledním případě má symbolické ztvárnění válečných hrůz pohyblivý časový horizont, díky němuž může být aktuální v každé době. Paradoxně je nám proto neznámý vojín mnohem bližší než většina známých osobností z minulosti, které neznáme a o kterých nic nevíme ani poté, co si přečteme, jak se jmenovaly a co během svého života udělaly.
Někdy je vhodné odlišovat památník od pomníku. Zatímco památník zasahuje do širšího prostoru, pomník je jediný objekt. Také pomník může být složený z několika částí, ty ale vždycky tvoří pevně semknutý celek. Hrob neznámého vojína se v rámci této terminologie zdaleka nejčastěji realizuje jako pomník, především díky tomu, že je neznámý vojín personifikován v singuláru. Je to zkrátka jedna deska, jedna socha, jedna fontána, i když zapomenutých vojáků bylo a bude vždycky víc než dost, takže by si možná jednou za čas plurál zasloužili. Pokud by těch desek, které připomínají neznámé vojíny, bylo víc, jednalo by se nejspíš o památník, vše by ale záleželo na konkrétním ztvárnění. Je zřejmé, že hranice mezi památníkem a pomníkem bývá velmi nejistá a často ji nelze bezpečně určit.
Památníky nebo pomníky dokážou připomínat minulost i na místech, kde tato minulost není. Vztahují se tedy k něčemu, co na daném místě chybí, a to buď proto, že to tam nikdy nebylo, nebo proto, že to zmizelo. Někdy je jedno, kam se připomínka umístí. Tím se z památečního monumentu stává dekorace. Heiner Müller říkal něco podobného, ovšem obráceně, podle něj Die Dekoration ist ein Denkmal, [což lze přeložit jako Dekorace je pomník, nebo možná památník, v němčině ale tyto nuance nejsou, takže to nelze rozhodnout, navíc v slově Denkmal chybí i ta paměť, vzpomínka a minulost, pro Němce zůstává jenom myšlenka.] Někteří architekti a sochaři se dekorativní rovinu památečních monumentů snaží popřít. Usilují o to, aby se památník nebo pomník včlenil do svého okolí. V ideálním případě by se měl památeční monument proměnit v Minulost, kterou připomíná, nebo v Přítomnost, která ještě nenastala, nebo nastala už tolikrát, že se stala součástí Budoucnosti. Realistická kopie fotografie vojáků vztyčujících vlajku ve Washingtonského památníku Námořnictva Spojených států amerických nebo postavy vojáků v životní velikosti, které jsou součástí Washingtonského památníku obětem korejské války, toto dokonalé vymizení znakové podstaty památníku naznačují, dosáhnout jí ale samozřejmě nemohou.
Pomníky často nabývají tvaru sochy, jezdecké sochy, sousoší, mohyly, morového sloupu, fontány, náhrobku, obelisku, kamene, desky, stromu, kříže nebo urny. Mezi typické příklady památníků patří průchozí sousoší, ideálně uprostřed amfiteátru, mauzoleum, vítězný oblouk, památeční ostrov, památeční hřbitov, památeční most nebo památeční silnice.
Když Pierre Charles L'Enfant navrhoval na konci 18. století plán nového města, zakreslil do mapy také široké diagonální bulváry lemované stromy. Na jejich průsečících s Mřížkou měla vzniknout rozlehlá náměstí, kde bude dostatek místa pro sochy, fontány a jiné monumenty. Velkorysý návrh Mallu umožnil vyčlenit prostor pro památníky. Oba záměry se uskutečnily. Památeční struktury se staly součásti skutečného města a tvoří nedílnou součást současného Distriktu. Sochy vznikaly postupně už od založení města, památníky se začaly stavět především během dvacátého století, které bylo bohaté na válečné události, jejichž hrdiny nebyli poprvé v historii generálové, ale vojáci, takže jezdecké sochy přestaly stačit.
Distrikt je město bez času. Pomníky ani památníky zde nejsou vsazené do místa s pamětí, ale do abstraktního prostoru Mřížky nebo Mallu. Historie se připomíná výhradně skrze znaky. Znaky jsou zpřítomněny pomocí skutečných staveb, takže mohou mít svou historickou rovinu, ta se ale týká doby, ve které byly postaveny, nikoliv Minulosti, ke které památeční monumenty ukazují. Klasicistní architektura dojem bezčasí podporuje. Ukazuje do jiné doby, než ve které byla postavena, a navíc je bílá. Setkávat se v Distriktu s Minulostí je to samé jako číst v knize plné symbolů. O Minulosti se sice mluví na každém rohu, ukazuje se na ni prstem v každém z krásných parků, Historie tu ale není.
