Pomník války ve Vietnamu (neboli Druhý památník války ve Vietnamu) se nachází uprostřed dopravního uzlu v severozápadní části Washingtonu, na travnatém ostrůvku vymezeném ulicí J, jižním nájezdem na ulici K, silnicí Rock Creek a Potomac River Parkway a 27. ulicí. Pomník tvoří horizontální deska z sněhobílého kararského mramoru o rozměrech metr krát metr. Deska je položená na zdobném podstavci s korintskými ornamenty a je do ní vsazeno sto bílých diodových světel. Tato světla se v nepravidelných intervalech rozsvěcí a zhasínají. Systém je napojen na akumulátor a solární nabíječku, díky které je pomník nezávislý na vnějším zdroji napětí.
Princip, jímž se blikání řídí, není známý. Všeobecně se předpokládá, že jsou diody naprogramované tak, aby se celý cyklus rozsvěcení a zhasínání opakoval s periodou, která se pohybuje někde mezi 800 000 to 3.1 milióny bliknutí. Toto číslo se rovná obvykle uváděnému odhadu počtu obětí na vietnamské straně. Skutečným horním limitem je 3.4 miliónu bliknutí, což odpovídá číslu, které používal ministr obrany Robert McNamara. Ačkoliv by bylo možné hypotézu ověřit, nikdo se k tomu zatím neodhodlal.
Pomník byl od začátku spojen s mnoha kontroverzemi. Podle původního záměru měl být umístěný do parkové zóny Mallu, z toho ale rychle sešlo. Jediné místo, které se tvůrcům podařilo získat, je malý ostrůvek mezi komunikacemi. Mnohé spolky proti vzniku pomníku hlasitě protestovaly. Republikánští voliči ze středozápadu sepsali petici, ve které tvrdili, že Památník uctívá nepřítele, a žádali své senátory o zastavení projektu. Pak ale vyšlo najevo, že je památník financovaný ze soukromých peněz a stojí na soukromém pozemku, který patří veteránovi z Vietnamu. Architektonické obci se pomník také nelíbil. Blikání bílého světla na bílém podstavci je málo výrazné. Během dne není vidět. Ani v noci si ho řidiči, kteří projíždějí kolem, nemohou všimnout. Objekt je totiž schovaný mezi stromy, které se nařízením úřadů nesmí pokácet.
Moji vietnamští přátelé mě pozvou na večeři. Nějakým nedopatřením se dostaneme k politice. An řekne, že nemá ráda Číňany. Ptám se jí, jestli má s nimi nějakou špatnou osobní zkušenost. Říká, že ne, ale její otec také Číňany nenávidí. Její otec je v armádě, dodá Minh, jako by to něco znamenalo. A co Američani, vyzvídám, na ty vztek nemáte? S Číňany se špatně obchoduje, neumí dodržet slovo a jsou přezíraví, říká An. Připadá mi, že mou otázku nepochopila. Zeptám se ještě jednou, ale odpověď nedostanu. Když odnášíme nádobí do kuchyně, začnu se omlouvat. Nesmíš to brát tak vážně, řekne An. Potom skládáme do myčky špinavé talíře.
Později si vzpomenu na McNamaru. McNamara měl rád čísla, a tak si spočítal, že 3.4 miliónu Vietnamců odpovídá v přepočtu 27 miliónům Američanů. Takové množství obětí mu nedávalo žádný smysl. Proč se Vietnamci raději nevzdali? zeptal se po válce vietnamského ministra zahraničí Nguyễna Cơ Thạcheme. Pane McNamaro, odpověděl Thạch, připadá mi, že jste se nikdy nezajímal o dějepis. Jinak byste věděl, že už 1000 let bojujeme proti Číňanům. Za svou nezávislost jsme byli ochotní bojovat do posledního muže. Žádné bombardování, žádný tlak ze strany Spojených států by nás nedokázal zastavit.
