Finálový zápas Národní fotbalové ligy. Nejdůležitější utkání celé sezóny. Druhý největší mejdan za celý rok, hned po Dnu díkůvzdání. V televizi je nejdražší vysílací čas za celý rok. Na přenos se dívá rekordní počet diváků. Jedí smažená kuřecí křídla. Pijí pivo. Dívají se na reklamy. Když se nedívají na reklamy, dívají se na fotbal. Dívají se všichni, a ti, kteří se nedívají, ti alespoň slaví, protože Super Bowl je mejdan, který si nikdo nemůže nechat ujít.
Broncos to mají v kapse, řekla Patricie, statistiky mluví za všechno, Peyton Manning je nejlepší quarterback roku a možná také nejlepší quarterback v historii, a jestli ne, tak alespoň jeden z pěti nejlepších quarterbacků vůbec. Během jedné sezóny přihrál na padesát pět touchdownů, a padesát pět je opravdu hodně, tohle je jasné, i když člověk neví, co je to touchdown. Patnáct let trvalo, než se Broncos znovu dostali do finále, ale Patricie jim celou dobu věřila, navíc nebyl žádný důvod, proč by to tentokrát nemohlo vyjít. Broncos mají nejlepší útok, a dobrý útok, to je základ, říkala Patricie, Peyton Manning prochází polem jako ledoborec, hází přihrávky jednu za druhou a nic ho nemůže zastavit. Je to rituál, on je v něm šaman, dává hráčům do ruky míč a posílá je na cestu dobrodružství. Občas přitom dělá divné věci a říká slova, kterým nikdo nerozumí, a kdoví, jestli mu rozumí alespoň spoluhráči, ale i kdyby mu nerozuměli, tak by to stejně nevadilo, protože stačí, aby věděli, co mají dělat. A je docela dobře možné, že ani on sám občas neví, co dělá, jenže z toho je pak ta nejlepší hra, která se hraje sama, protože každý je na svém místě a všechno do sebe dokonale zapadá. Někteří lidé se mu smějí, že u toho vypadá divně, ale ve sportu nezáleží na tom, jak člověk vypadá, ale na tom, kdo hraje lepší hru, a hru umí Peyton Manning hrát jako nikdo jiný, a je jedno, jestli si přitom olizuje prsty, nebo ne, hlavní je, že jde pořád dopředu, protože kdo stojí na místě, ten se nikdy nikam nedostane. Patricie měla na sobě pyžamo, na kterém byla Minnie v puntíkovaných šatech a s velkou mašlí na hlavě. Minnie byla Patriciina nejoblíbenější postavička, ostatně Linda ji také měla hodně ráda, a i Mickeyho. Minnie nebo Mickey Mouse, na tom skoro nezáleželo, ti myšáci si byli hodně podobní, a kdyby Minnie neměla na hlavě tu mašli, tak by je od sebe nešlo rozeznat. Možná proto si tak dobře rozuměli. Věděli, že když jeden zahraje první takt, druhý se k němu hned přidá a nejpozději od devátého taktu budou hrát společně. Patricie v tom pyžamu někdy zůstala celý den. Když hrál její tým, brala si na sebe dres, jenže během minulého zápasu si ho pokapala kečupem a od té doby si ho nestihla vyprat. Místo něj měla připravenou šedivou mikinu s číslem quarterbacka. Shodou okolností to byla osmnáctka a pro Patricii to byla ta nejmilejší osmnáctka na světě, protože ji nosil Peyton Manning. Fotbal měl jednu výhodu, mohla si na sebe vzít cokoliv. Jenom v pyžamu zůstat nemohla.
Odpolední a večerní bohoslužba byla kvůli fotbalu zrušená, a tak všichni přišli v poledne. Svatá Marie, Matka Boží byla plná až k prasknutí, dorazilo tolik lidí, že Linda málem neměla kde zaparkovat. Pastor mluvil o fotbale. Nejdřív z toho byla otrávená, myslela si, že alespoň tady bude mít klid, nakonec to ale nebylo tak špatné. Ke konci kázání pastor připomenul, že cesty Páně jsou nevyzpytatelné, jednou vyhraje ten, podruhé onen, ale člověk by neměl nikdy zapomenout, že prohra je také vítězství a vítězství se může stát prohrou. A že všechna vítězství bolí, někdy je ta bolest větší, jindy menší, podle toho, jaká hra se zrovna hraje, ale bez ní to nejde, bez bolesti by totiž žádné vítězství nebylo vítězstvím. A že kromě bolesti je přítomná také naděje, a o tu jde především, protože bez naděje člověk nedokáže žít, naděje je věčná, mají ji všichni, dokonce i ten nejhorší hráč fotbalu ji má, musí ji mít, protože jinak by se nemohl postavit do pole proti ostatním hráčům, kteří jsou mnohem větší a silnější, a když už ne tohle, tak alespoň rychlejší, než je on sám. A že lidská vítězství jsou přechodná, příští rok vyhraje někdo jiný, a když ne, tak napřesrok, existuje ale jedno opravdové vítězství, které nemůže být vítězstvím těla, protože tělo vyhrát nemůže, tělo pokaždé zas a znovu prohrává. Jediné skutečné vítězství je vítězství ducha, které trvá i po smrti těla, a proto je věčné, řekl pastor a potom se zpívalo kyrie eleison.
Tak jak to dopadlo, zeptala se Terry, ačkoliv se vůbec nemusela ptát, stačilo, aby se na Patricii podívala. Jenže Terry si nedala říct, možná proto, že byla herečka, Terry byla zkrátka taková, ptala se na věci, o kterých bylo lepší mlčet. Patricie popotáhla a Linda si myslela, že zase půjde, ale Patricie zůstala sedět a po chvíli začala mluvit. Bylo vidět, že se musí hodně přemáhat, protože Denver prohrál, jenže neprohrál jen tak, ale osm čtyřicet tři. Pokazilo se to hned na začátku, Peyton Manning nechytil rozehrávku, kterou mu poslal centr mezi nohama, zkrátka se to nepovedlo, míč odletěl do endzóny a v dvanácté sekundě z toho byly dva body pro soupeře. Fotbal je rychlá hra, stačí trochu nepozornosti, a už je míč na druhé straně hřiště, ale takhle rychlé to ještě nikdy nebylo. Bylo to velké překvapení, z kterého se Broncos nedokázali vzpamatovat, a ještě v třetí čtvrtině prohrávali nula třicet šest. Peyton Manning se sice snažil, ale ani on s tím nedokázal nic udělat, a brzy bylo jasné, že z toho nic nebude, protože to nebyla vítězná hra, ale poprava. Jeho mladší bratr Eli, který se přišel na zápas podívat, to všechno viděl a jeho otec Archie to také viděl, oba dva seděli na tribuně a věděli, že Broncos nevyhrajou a Peyton Manning odejde s prázdnou, pořád bude mít jenom jeden titul, přitom jeho mladší bratr Eli má dva, a takhle to možná zůstane navždycky, protože Peyton Manning není nejmladší, je mu třicet sedm, a když je člověku třicet sedm, tak si nikdy nemůže být jistý, jestli si zahraje ještě další sezónu. Patricie doufala, že se to obrátí, vydržela to dlouho, jenže od začátku byla úplně sama, nikdo se k ní nepřidal, dokonce ani Robert, ani ten ne. Když skončila druhá čtvrtina, najednou se v ní všechno zlomilo, pořád tam byla ta nula a ona se bála, že tam ta nula zůstane, nemohla se na to dívat, chtěla prostě odejít. Řekla, že si tu televizi vezme, ostatně byla to její televize, takže si s ní může dělat, co chce, ale Robert řekl, že to nejde, ostatní se ještě dívají, a to jim zkrátka nemůže udělat, odnést televizi zrovna ve chvíli, kdy jejich tým vyhrává. Jenže to bylo přesně to, co chtěla udělat, všichni se jí smáli, a jak byli opilí, tak to bylo stokrát horší, ale Robert dělal, že tomu nerozumí, a občas se smál s nimi a ona pak celý zbytek zápasu jenom brečela. Robert koupil sýr, na který má alergii, a jak jí bylo všechno jedno, tak ho celý snědla, a pak se jí nafukoval ret, byl pořád větší a větší, ale ona s tím nemohla nic dělat. Říkala, že to pořád cítí, a možná to opravdu cítila, jenom to nebylo vidět, protože ten ret vypadal úplně normálně, jenom na něm měla rozmazanou rtěnku.
