Když už jsi tady, musíš si udělat Jell-O, říkají. Bude to legrace, uvidíš. Nechám se přesvědčit. Na internetu objednávám formu ve tvaru Spojených států. Na internetu je všechno. Za dva dny dorazí poštou obrovská krabice. Forma je mnohem větší, než jsem čekala. Co s ní budu dělat? Takhle jsem si ji nepředstavovala. A co sis myslela, tohle je Amerika, smějí se. Velký lednice, velký auta, velký hořáky, velký plameny. Musíš si zvykat. Do lednice se forma naštěstí vejde. Vydám se do supermarketu hledat Jell-O. Cestou pozdravím humry. Humři pláčou. Až je hodí do hrnce, zčervenají. Myslela jsem si, že najdu průhlednou variantu, ale Jell-O nemůže být průhledné. Každé Jell-O má jasně určený charakter. Každé má svou příchuť. Každé má svou barvu: žlutou, oranžovou, červenou, růžovou, fialovou, modrou, zelenou, hnědou nebo černou. Bez barvy a příchuti to nejde. Trochu mě to zklame. Tady nemůžeš být jen tak, říkají. Můžeš být cokoliv, ale vždycky musíš být něco. Něco si musíš vybrat. Vybírám. Pro něco se musíš rozhodnout. Rozhoduju se. Moje forma je červená. Červená k červené, říkám si. Tvar se musí spojit s formou. Uvědomím si, že nemám skoro žádný prostor pro improvizaci. Kupuju dvě velká třešňová balení. Ráno se pustím do vaření. Je to snadné. Vysypu prášek do mísy. Smíchám ho s třemi šálky teplé vody. Přidám tři šálky studené vody. Tekutou směs naliju do formy. Pak to dám chladit. Za čtyři hodiny je Jell-O hotové.
Je sladké a příjemně studí. Jím ho rukama. Charakteristickým způsobem se třese.
Mám od něj červené ruce.
