Omarova prodejna s papoušky se nachází na ulici J v severovýchodním cípu Distriktu mezi 11. a 12. ulicí. Jedná se o stejnou oblast, ve které po smrti Martina Luthera Kinga v roce 1968 propukly několikadenní nepokoje. Jejich cílem byla především ulice H, bezprostřední okolí ale bylo zasaženo také. Obchody hořely jeden za druhým a zůstaly z nich jenom spálené trosky, protože hasiči nestačili zasahovat. Vysidlování této části centra se zrychlilo, nakonec v čtvrti zůstalo jenom nejchudší černošské obyvatelstvo. Pak se objevily drogy. S drogami přišlo skutečné násilí. Mohli jít k Bílému domu nebo alespoň ke Kapitolu. Místo toho si zničili vlastní čtvrť, řekla později žena, která v této oblasti strávila celý život. Omarovy prodejny se to nějakým zázrakem nedotklo.
V obchodě jsou papoušci všech barev a velikostí, od nejmenších až po velké papoušky žako, kakadu nebo papoušky ara, kteří nemají kolem očí žádné peří. Většinu dne tráví zvířata v klecích. Když jsou papoušci zavření, mohou se jich návštěvníci zeptat na jakoukoliv otázku a papoušci většinou odpoví. Říká se, že se ještě nikdy nezmýlili. Za každou odpověď papoušci dostanou něco dobrého, ořech, zrní nebo kousek sýru. Omar dokáže návštěvníkům poradit, jaké krmivo mají zvolit, a rád jim ho prodá. Lidí, kteří by si chtěli s papoušky promluvit, bylo vždycky dost. Přijdou jednou, dvakrát, a potom chodí celý život. Ptáci nemají nikdy hlad.
Ti, kteří toho o papoušcích mnoho neví, se jich většinou ptají na jméno. Zkušenější návštěvníci obvykle chtějí vědět, jak se jmenují oni sami.
Po konci návštěvních hodin Omar zamkne vstupní dveře do prodejny, zatáhne žaluzie a vypustí ptáky z klecí. Zvířata létají z jedné strany místnosti na druhou. Jejich dráhy se kříží a střetávají. V takovém okamžiku ztrácejí schopnost mluvit.
Opravdu to chceš vidět? zeptal se mě Omar, když jsem ho prosila, abych mohla v obchodě zůstat i po zavírací době. Dnes už bych to neudělala, tehdy jsem ale nevěděla, co mě čeká, a tak jsem se nenechala odradit. Nejdřív se nedělo nic zvláštního. Ptáci mi létali nad hlavou. Občas mi některý přistál na rameni. Když se srazili, spadli na zem, ale brzy zase byli ve vzduchu. Nikdy se nezastavili déle než na několik okamžiků. Bylo mi z toho trochu špatně, ale pořád to bylo k vydržení. Potom jsem si všimla malého modrého papouška, který seděl na bidýlku uprostřed místnosti. Čím déle jsem se na něj dívala, tím hůř jsem se cítila. Zvíře se nehýbalo, jenom občas zamrkalo. Co dělá ten pták, zeptala jsem se Omara, spí? Omar přikývl a já jsem si najednou uvědomila, že všechen ten zmatený, náhodný a neuspořádaný pohyb má svůj střed.
