Důvěrník na cestách. Rád se vyptává a umí naslouchat. Upřímně ho zajímá, kam jedete, jak dlouho tam budete, co tam budete dělat a s kým tam budete mluvit. Bohužel má také své stinné stránky. Založením je neurotik s výraznými paranoidními rysy. Když má špatnou chvilku, míchá všechno dohromady, od mezinárodního terorismu přes virové infekce, pašováním drog, praní špinavých peněz až po kilogramem francouzských plesnivých sýrů, který zůstal na dně vašeho kufru.
Svého imigračního úředníka potkávám na letišti v Amsterodamu. Vypadá rozmrzele. Hlavou mi prolétne vzpomínka na všechny pohraničníky, které jsem kdy viděla. Paměť si sáhne až do raných devadesátek; Balkán, horko, dlouhé kolony aut, levné cigarety, skořápkáři, zástupy mlčících lidí, hloučky turistů s otevřenými kufry a celník, který porovnává mou podobu se sedm let starou fotografií, na které mi je pět a nemám zuby. Instinktivně se mi sevře žaludek a začnu se potit. Stává se ze mě cizinec.
Po několika minutách strach mizí. Je to tak snadné: zbraně nevlastním, s teroristy se nestýkám, kufr si zabalit umím. Pak ale dostávám nečekanou otázku. Úředník se mě ptá, jestli už skončila studená válka. Zarazím se. Je to také součást pohovoru? Musím odpovědět? A jaká je v tomto případě správná odpověď?
Procházím poslední magnetickou branou. Stírám z čela kapky potu. Jsem tu. Nevím, jestli jsem v Holandsku nebo v USA; nejspíš nejsem nikde. Nevadí. Zaplavuje mě vlna nečekaného optimismu: někde kolem mě se otvírá neviditelná Amerika.
