sobota 16. listopadu 2013

mobilita

Schopnost snadného a rychlého přesunu z místa na místo. Základní vlastnost Američana. Mezi nejčastější projevy mobility patří konzumace jídla z fastfoodu a automobilismus. Podrobnější komentář si zasluhuje především rychlé občerstvení. Díky promyšlenému systému krabic, sáčků a jiných obalů je možné jídlo z fastfoodu pohodlně odnést a jíst kdekoliv: doma, v kanceláři nebo během jízdy v automobilu. Přenášet lze nejen pizzu, bagetu, čínské nudle a hamburger, ale také tekuté substance, jako je káva nebo polévka. Mobilní jídlo osvobozuje konzumenta od těžkopádnosti stolů, židlí, porcelánových hrníčků, vidliček a nožů. Mobilní konzument se stává pohyblivým bodem na souřadnicích městského prostoru.



Chceš se projet po Washingtonu? zeptá se mě Anita. Je slunečná neděle, taková už možná nebude. Ráda souhlasím. Nasedáme do auta. Sjedeme po Massachusetts Avenue a vjíždíme na prostranství před Národní katedrálou. Je to velká stavba, šestá největší na světě, druhá největší v Americe. To už něco znamená. Skrz přední sklo si prohlížím její průčelí. Objíždíme ji kolem dokola. V zpětném zrcátku zahlédnu chrlič v podobě zlobivého kluka, který ukradl sušenku. Anita zpomalí. Někde nahoře by měla být plastika Darth Vadera.

Zamíříme do centra. Provoz je plynulý. Z dálky zahlédnu Bílý dům. Projedeme kolem Staré pošty. U sídla FBI Anita přidá plyn. Brutalistická J. Edgar Hoover Building se jí nelíbí. Před Kapitolem jsou zábrany, vjezd je na mnoha místech zakázán. Anitu to rozladí. Navrhne, že bychom se mohly podívat na vojenský hřbitov v Arlingtonu. Tam sice auta také obyčejně nesmí, ale ona má speciální propustku. Její bratr bojoval ve Vietnamu. O několik let později zemřel na následky použití defoliantu Agent Orange. Je tam pohřbený.

Vjíždíme na hřbitov a pokračujeme po asfaltové cestě. Připadám si jako v úvodní scéně Romerovy Noci oživlých mrtvol. Chystám se na toto téma žertovat, na další zatáčce mě ale sarkasmus přejde. Přede mnou se odkryje pohled na nekonečné řady náhrobků. Za každým kopcem se vynořují další a další. Počty se postupně zvyšují: Nejdřív je jich hodně, potom je jich příliš. Geometrická uspořádanost efekt násobí a zvýrazňuje.

Zastavujeme pod kopcem. Chceš vidět Kennedyho hrob? zeptá se Anita. Proč ne, odpovím. Beru do ruky fotoaparát a vystupuju z auta. Anita zůstává uvnitř. Těch několik metrů budu muset dojít pěšky. Přidávám se ke skupině Američanů. Potichu se přibližuju k náhrobku. Když k němu dorazím, zklamaně vydechnu: Věčný plamen se právě opravuje. Místo památného místa je tu cedulí zakryté provizorium.

Otráveně se vracím zpátky. U jednoho stromu se musím zastavit. Na větvi sedí pták a zpívá. To je mockingbird, prozradí mi kolemjdoucí ranger. Umí napodobit skoro všechno, řekne ranger, kočku, ptáka, hmyz, dokonce i výstražný alarm automobilu. Přikývnu a ještě chvíli naslouchám. Čím déle tam stojím, tím zřetelněji cítím, že tohle není obyčejné zvíře. Je to duch tohoto klidného, tichého, dokonale uspořádaného místa. Pták ve frenetickém tempu střídá jeden nápěv za druhým, jako by se ani na okamžik nemohl zastavit.

Dostat se odsud pryč není vůbec snadné: Všechny náhrobky jsou stejně bílé, všechny křižovatky se podobají sobě navzájem. Vždycky se tady ztratím, řekne Anita. Když konečně uvidím vstupní bránu, s úlevou si oddechnu.