pondělí 12. května 2014

Jak oslovit svého muže

Sedíme na lavičce na dětském hřišti. Dívám se před sebe, ale moc toho nevidím. Nejistě se usmívám, mžourám do slunce, jsem sluncem oslepená. Z Šuchrata a Anh zůstaly jenom obrysy. Anh mi vysvětluje, jak jsou na tom vdané ženy ve Vietnamu. Čtyři generace v jednom domě, dokážeš si to představit, říká. Když nemáš štěstí na dobrou tchýni, je to peklo, protože ta cizí žena, kterou si přivedl syn, je vetřelec a vetřelcem zůstane, dokud se jí nenarodí syn, a ani pak se toho tolik nezmění, možná při druhém synovi to začne být o něco lepší, protože žena, která porodila dva syny, ta už něco dokázala.

Je to tak, žena si nesmí moc vymýšlet, aby rodina držela pohromadě, říká Šuchrat, když si jde v Uzbekistánu rodina pro nevěstu, zaklepe na dveře a řekne, jdeme si pro otroka, alespoň ale přitom nikdo nelže a je jasné, jak se věci mají. Tou dobou jsme na louce, kráčíme odkvetlými pampeliškami, jednu si utrhnu a odfouknu semena a přitom si snažím představit, jak Šuchrat se svým otcem někde hluboko v Uzbekistánu sází růže, stovky růží, které když rozkvetou, voní všude, dokonce i za zavřenými dveřmi v domě. V téhle zahradě hojnosti se všemu daří, země je plodná, a když do ní Šuchrat nebo jeho otec něco zasadí, vždycky to vyroste.

Šuchrat plete z pryskyřníku věneček. Minh se mu směje, protože on by něco takového nikdy nedělal, vlastně to ani neumí, vyrostl v Hanoji, kde jsou parky z betonu, pak ale zaslechne dětský pláč, ohlédne se, jeho dvouletý syn sedí uprostřed louky, zůstal tam sám a nemůže dál, bojí se trávy, která je na něj moc vysoká. Za chvíli u něj stojí Anh, zvedá dítě a nese ho k nám. Nevím, jak to dělá, řekne Minh, je všude dřív než já, a kolik toho stihne, když se vrátí ze školy, uvaří, nakrmí dítě, uloží ho do postele a potom hluboko do noci studuje, dostává jenom ty nejlepší známky, jako by si nikdy nepotřebovala odpočinout. Někdy ale ani tohle nestačí, dodá Anh, když si na nejmladší ženu v domě zasednou, začne martyrium, může uklízet od rána do večera, ale starší ženy jí nedovolí dýchat, moje spolužačka ze střední školy to takhle měla, když jsem ji viděla naposled, říkala, že má jenom jedno přání, aby se její syn co nejdřív oženil a ona si to také mohla trochu užít.

A jak se vlastně tvoje žena jmenuje? zeptá se Šuchrat. Anh, řekne Minh, ale on jí říká mladší kamarádko a ona mu říká starší kamaráde, i když on je mladší, takže by to vlastně mělo být obráceně. Manželé svoje jména nepoužívají, vysvětluje Anh, jedna známá oslovovala po svatbě svého muže jménem, jeho rodičům se to ale nelíbilo, připadalo jim, že k němu nemá úctu, a tak zašli za její matkou, aby si postěžovali, že ji špatně vychovala. Když se vdala moje sestřenice, řekne Anh, nejdřív vůbec nevěděla, jak má svého manžela oslovovat, aby to bylo správně, a tak na něj raději celý rok nemluvila, ani se o něm nezmiňovala, dokud se jim nenarodilo dítě a ona mu mohla začít říkat otče a on jí zase matko.

Zastavíme se na přechodu. Na druhé straně je les. Všimnu si laní, které se chtějí dostat přes ulici. Tlačí se na sebe mezi stromy, vyděšeně přešlapují na místě, pak se jedna z nich rozhodne, že to zkusí, obří zvířecí tělo se vrhne mezi auta, po chvíli ji následují také ostatní, alespoň pět laní běží po silnici, nemotorně kličkují mezi auty, cítím jejich napjatý dech, mávám na řidiče, teď by přece měli zastavit. Anh je zase někde vzadu, dítě by si ještě chtělo hrát na louce, vzteká se a křičí, Anh ho musí zvednout a nést. Ta se ale nanosí, pomyslím si, pozoruju její drobnou postavu, jak se k nám pracně přibližuje. Také bych to brala, mít manželku, říkám svým dvěma mužským přátelům. Dívám se na ně, dívám se jim do očí a čekám, co mi na to pánové odpoví.