Soubor navzájem provázaných traumatizujících událostí, které se určitá, zpravidla velká skupina pokouší zapomenout. Kolektivní zapomínání je složitý proces, který vyžaduje trpělivost a disciplinovanost všech zúčastněných. I ta nejnevinnější vzpomínka jednotlivce může veškerou práci rázem zhatit. Proto se zapomínání nejčastěji uskutečňuje inverzním procesem, pomocí vzpomínání. Teprve vzpomínání umožňuje zapomenout to, co se zapomenout nedaří.
Ve Washingtonu minulost chybí. Dvě stě padesát let existence Spojených států je zde zakonzervováno v mramoru, zbaveno časového rozměru a uchováno ve věčně čerstvém stavu pro příští generace až do skonání věků. Muzea na Mallu skládají dohromady bílou mozaiku: Edison vynalézá žárovku, bizoní stáda jsou téměř vyhubena, Američané přistávají na Měsíci. Dokázali jsme to. Nic se nemůže stát minulostí. Všechno je ryzí přítomnost. [Evropa může jenom tiše závidět.]
Eva je Američanka s polskými kořeny. Pracuje na ambasádě ve Varšavě, ale každý rok se na pár měsíců vrací do Washingtonu. Donesla mi Pražskou zimu od Madeleine Albright. Nestačím ani poděkovat, rychle mizí. Zalévám si müsli a otvírám knihu. Na jednom kopci v Praze, píše Madeleine, stojí už tisíc let jeden hrad. Ano, říkám si, tohle vím. Pod hradem je město plné barokních kupolí a špičatých věží. A za tím je řeka. Znám, znám, na tohle mě nenachytá, směju se nad cereáliemi. Potom ale náhle nastane nečekaný obrat. Mlží se mi pohled. Libuše vidí město, ale já nevidím ani svoje müsli, ani knihu. O čem vlastně Madeleine píše? Proč mi to najednou připadá tak vzdálené? Z historie se stává nesrozumitelný shluk náhodných událostí. Konečně chápu, proč pláču. Madeleine svým psaním ruší minulost. Nemůže jinak - je Američanka. Minulost v její knize neexistuje.
