Jednou večer mi do kanceláře zavolal nějaký člověk, že prý má pro mě něco zajímavého. Samozřejmě, že jsem chtěl vědět víc, ale on mi to do telefonu nechtěl říct, tak jsem se ho zeptal, kdy má čas, a on řekl, že teď by to bylo nejlepší, poslal pro mě auto, to auto stojí před domem a on mě zve na večeři. Byl jsem unavený, protože bylo pozdě, těšil jsem se, že půjdu domů, ale když jsem vyšel před budovu, to auto tam opravdu bylo, řidič mi otevřel dveře a já jsem nastoupil, přestože jsem nevěděl, kam jedu. Nikdy jsem něco takového neudělal, ale v hlase toho člověka totiž bylo něco, co mě přesvědčilo, a možná jsem byl prostě jenom zvědavý. Řidič mě zavezl do Atletického klubu, párkrát jsem tam byl hrát squash, v Křišťálové místnosti jsem ale nikdy nebyl, i když jsem o ní slyšel, každý ve městě o téhle místnosti věděl, ale jen málokdo se do ní mohl podívat. Představoval jsem si ji mnohem větší, kolem stolu sedělo deset mužů, jejich obličeje mi připadaly povědomé, jako bych už je někde viděl, ale kdo přesně mezi nimi byl, to jsem nevěděl, protože si tváře nepamatuju. Večeře měla několik chodů, po každém z nich bylo chvíli ticho, bylo jasné, že čekají na vhodný okamžik, až mi budou moci říct, co ode mě chtějí. K dezertu přinesl číšník kávu, byla hustá a na vrchu měla mléčnou pěnu ve tvaru pravidelného čtyřstěnu, a když jsem do ní zabořil lžičku, nejstarší z těch deseti se na mě obrátil a řekl, že viděl moje práce a že si myslí, že bych pro ně mohl postavit katedrálu. Myslel jsem si, že jsem se přeslechl, stavěl jsem jenom kancelářské budovy a nákupní centra, na posledním projektu se mi povedla fasáda, nebylo se za co stydět, byla to dobrá práce, ale on mluvil o katedrále. Zeptal jsem se jich, jakou katedrálu mají na mysli, a oni řekli, že Skotského ritu, samozřejmě, že mě napadlo, že by to mohli být zednáři, ale nebyl jsem si jistý, tak jsem se jich zeptal, jestli mají ve městě ještě jinou stavbu, a oni řekli, že ano, mají starý chrám, stojí na rohu 16. ulice a ulice S. Zeptal jsem se jich, proč ho chtějí zbourat, vždyť je pořád docela pěkná stavba, oni ale řekli, že nic bourat nebudou, postaví novou katedrálu, která bude blíž centru, mají pozemek na 16. ulici a ulici J, je to jen dva bloky od Bílého domu. Chtěl jsem vědět, proč chtějí novou katedrálu, připadalo mi, že zednářství je už trochu zastaralé, že se do naší doby nehodí, vždyť by jim mohl stačit country klub, také mi nebylo jasné, proč se vlastně obrátili zrovna na mě, jsou přece zednáři, musí mezi sebou mít nějakého architekta, který bude vědět mnohem lépe, co dělá, než já. Čtyři měsíce jsem o nich neslyšel, myslel jsem si, že jsem je odradil, ale vlastně mi to vůbec nevadilo, i tak jsem měl dost práce, pak mi ale jednoho dne znovu zavolali, hned jsem poznal, že to jsou oni, a když jsme se sešli, tak mi dali malou brožuru v kožené vazbě, ve které byly odpovědi na každou z mých otázek, dali si s tím velkou práci, a tak to vlastně celé začalo.
Jasně, že to vím. Jsem totiž zednář, prohodí ten kluk jakoby nic. Nevěřícně se na něj dívám. Může mu být nanejvýš pětadvacet. Jsme na prohlídce zednářského chrámu, spolu se sedmdesátiletou Kanaďankou, která si celou dobu dělá ze zednářů legraci. Myslí to dobře, ale nemůže si pomoci, protože je povoláním komik. Tenhle mladý kluk ze Severní Karolíny ji překonal. Zeptám se ho, jaký má stupeň, snad abych si ověřila, že to myslí vážně.
Dvaatřicet, odpoví ten kluk. Nejdřív mu nevěřím. Třicet dva je předposlední stupeň v hierarchii Skotského ritu. Myslela jsem si, že za každým stupněm musí být mnoho let usilovné práce.
Není to tak těžké, řekne skromně ten mladý zednář,
přečteš si támhletu tlustou knihu a pak z toho složíš zkoušku. Rituál zabere celý den, je to otrava, ale dá se to vydržet. Brnkačka, pomyslím si. Chvíli uvažuju o tom, že bych to také zkusila. Pak si to ale rozmyslím. Na Velkého architekta nevěřím, a navíc, holky neberou.
