Mohli bychom se ptát, kolik hráčů tvoří hromadu. Odpověď na tuto otázku je nesnadná, ve skutečnosti se jedná o verzi paradoxu hromady. V poli se zpravidla během hry pohybuje 22 (=2x11) hráčů. Víme, že 22 hráčů soustředěných do malého prostoru jsou hromada. Víme také, že pokud n hráčů tvoří hromadu, pak ji tvoří také n-1 hráčů. Jeden hráč hromada není. Kde přesně ale došlo k této změně? Zjišťujeme, že množství hráčů, od něhož mluvíme o hromadě, určit nedokážeme. S intuitivní použitím tohoto pojmu si ale zpravidla vystačíme.
Mechanismus vzniku hromady je následující: Hráč, který zachytil míč jako první, zůstane ležet. Obtočí se tělem kolem míče, schoulí se do fetální pozice, přivře ústa a zavře oči. Protihráči, kteří chtějí míč získat do svého držení, se nad fetalizovaným hráčem srotí a snaží se míč vybojovat zpátky. Využívají přitom různé techniky včetně kopání a škrábání, rýpání do oka, tahání za ret, v extrémních případech dokonce útočí na intimní partie. Hráčům, kteří jsou vespod, hrozí zlomeniny končetin nebo udušení.
Hromada je jednou z mála situací v americkém fotbalu, která nemá a pravděpodobně ani nemůže mít určená pravidla. Většinu času totiž není vidět, co se v ní děje. Většinou to neví ani samotní hráči, protože když jsou v hromadě, tak na sebe nevidí. V pevném řádu pravidel vzniká trhlina. Je možné, že tento svobodný prostor je nezbytnou součástí hry, jakýmsi ventilem, bez něhož se tento sport neobjede.
Večer jdeme s Christy a Elisabeth na hamburger. Moc se mi nechce, nemám na to náladu. Dívala jsem se na zprávy. Ukrajina hoří, vládní snipeři střílí po neozbrojených civilistech. Je to děsivě snadné. Někdo vydá příkaz a někdo jiný si pak natáhne kuklu a vezme do ruky zbraň.
Christy je také zamlklá. S Peace Corps strávila na Ukrajině dva roky. Učila angličtinu na vesnici v nejzápadnější části východní Ukrajiny. Bydlela ve škole, ve které se skoro nikdy netopilo, byla tam hrozná zima. Nejraději bychom tu večeři odložily, ale stalo by se to už počtvrté a Elisabeth navíc obsadila stůl. Bude to můj třetí hamburger v Americe, prý ten zaručeně nejlepší.
Ukrajině se nakonec nevyhneme. Bavíme se o tancování a Christy si vzpomene, jak na vesnici všichni tancovali v kruhu. Dělali to nezávisle na tom, jaká hudba zrovna hrála. Připadalo jí to hloupé. Jednou se ten kruh pokusila narušit. Začala tancovat sama, Američané se k ní samozřejmě přidali, ale ostatní se na ně jenom udiveně dívali. Snažila se je přesvědčit, aby to také zkusili, jenže nebyli na to zvyklí. Vůbec jim to nešlo a po chvíli se zase vrátili k tomu svému starému osvědčenému způsobu. Je to jasné, říká Christy, neuměli se svobodně vyjádřit.
Na středozápadě máme něco podobného, říká Elisabeth, říká se tomu square dance. Na čtvercovém prostoru tancují čtyři dvojice. Moderátor jim pokaždé dopředu řekne, jakou figuru mají udělat. Je to hrozně hloupé, myslí si Elisabeth. Tanec je to nepřirozenější, co existuje, říká Christy, žádná pravidla nejsou potřeba. Stačí poslouchat svoje tělo. Každý by se to měl naučit. Každý by to měl pochopit.
Moje kořeny se ozvou. Na tanci v skupině přece není nic špatného. Choro [v Bulharsku 'хоро', v Rumunsku 'horă', v Srbsku, Chorvatsku a Slovinsku 'kolo', v Černé hoře a Makedonii 'oro', v Turecku 'hora', v Albánii 'valle' a v Izraeli הורה ], jeden z nejtypičtějších folklórních tanců na Balkáně, se provozuje v kruhu nebo v zakroucené linii. Jako kompletně integrovaný migrant druhé generace jsem se žádnou z jeho variant nenaučila, složité rytmy, které jsou pro ně typické, ale obdivuju. Kdo v Evropě může říct, že umí tancovat na jedenáct osmin, třináct osmin, patnáct osmin, nebo dokonce dvacet pět šestnáctin? Davea Brubecka liché rytmy okouzlily natolik, že po cestě na Jihovýchod složil pěti čtvrtinové Take Five nebo sedmi čtvrtinový Unsquare Dance. A ani Želemir Žilnik si skupinový tanec v Raných dílech s ironickým komentářem o komunistické revoluci zřejmě nemohl odpustit. [Všimněte si prosím, že správný Balkánec neodchází z pole s prázdnou. O ovoci a zelenině bude ještě řeč, ale někde jinde, někdy později.]
V tomhle se domluvit nemůžeme. Christy mé radosti z dvaceti pěti šestnáctin nerozumí. Trochu mě to děsí. Strávila na Ukrajině dva roky. Připadá mi, že za celou tu dobu skoro nic nepochopila. Alespoň co se tancování týče.
