Mimoděk se zmíním o strašidlech. Mám z nich odmalička strach. Anita se napije vína a potom řekne, že zná v Marylandu jeden strašidelný dům. Kdysi to býval sirotčinec, pak z něj udělali laboratoř na výrobu nemocničních přístrojů. Její známý pracuje jako instalatér a občas tam něco opravuje. Když zůstane v budově po setmění sám, slyší nářek dětských hlasů.
Zalije mě studený pot. Takhle jsem to nemyslela. Vysvětluju Anitě, že moje strašidla jsou v podstatě neškodná. Vyskytují se na špatně viditelných místech, v tmavých koutech, za potemnělými okny, v křoví a za větvemi stromů. Vím, že neexistují. Jsou ukázněným a racionalizovaným produktem mé imaginace. Ale ten instalatér, říká Anita, ty hlasy opravdu slyšel.
Tohle mi neměla dělat. Během následujícího týdne nedokážu po setmění sejít do suterénu, kde máme pračku, sušičku, mrazák, druhou lednici, odvlhčovač vzduchu a druhou koupelnu. Za potemnělými okny se vynořují racionalizovaná strašidla, v koupelně, která je hned vedle centrální klimatizační jednotky, se holí sériový vrah a na gauči sedí čelem ke stěně zombie. K této podivné skupině se ale nově přidávají záhadné zvuky, které jsou mnohem děsivější než cokoliv jiného, protože si na ně nelze posvítit.
