ministr zahraničních věcí Spojených států amerických

Osoba, která má na starosti zahraniční záležitosti Spojených států amerických, včetně zahraniční politiky, mezinárodních smluv, velvyslanců, pasů, víz, Fulbrightistů a imigrantů. Jeho nebo její efektivita se nejčastěji měří v ujetých kilometrech. Jelikož tento údaj může být zavádějící, používají se i jiné ukazatele, jako například počet navštívených zemí nebo počet mezinárodních letů. Naopak je zcela nevhodné sledovat množství uzavřených mezinárodních smluv. Jsou období, kdy se zadaří, ale může se také stát, že druhá strana nemá rozum, zvlášť když se jednání účastní vojenští poradci. Své o tom ví bývalý ministr zahraničních věcí George Schulz, který byl v roce 1986 s Ronaldem Reaganem v Reykjavíku. Michaila Gorbačova napadlo, že by se mohly zlikvidovat všechny jaderné zbraně, a Ronald Reagan ani George Schulz nebyli proti, a dokonce ani Eduard Ševarnadze neprotestoval, jenže mezitím se do toho zamíchali vojenští poradci, kteří snílky rychle vrátili zpátky na zem. [Samozřejmě, že to bylo o trochu složitější. Reagan se nechtěl vzdát Hvězdných válek, které slíbil americkému lidu.] Bezprostředně po skončení jednání byla nálada všech zúčastněných tragická, což přesvědčivě ilustruje dobová fotografie. Na rozdíl od rozhovorů v Ženevě, které se konaly o rok dříve, měli tentokrát všichni depresi.

---

Když vyjdu z knihovny na Americké univerzitě, všimnu si skupiny studentů. Postávají poblíž budovy, která patří Fakultě mezinárodních studií. Nad hlavou drží transparenty. Za policejní páskou jsou policisté, kteří hlídají vchod do budovy. Jdu blíž. Na transparentech je nápis Keystone XL. Nic mi to neříká, později zjistím, že se jedná o projekt nového ropovodu. Někde uvnitř je ministr zahraničí John Kerry s čínskou vicepremiérkou Liu Yandong, dozvídám se.

Přidávám se k davu. Na ministra zahraničí se ráda podívám. Naživo jsem ho ještě nikdy neviděla. Třeba si s námi přijde popovídat a já mu budu moci říct, jak moc se mi v Americe líbí.

Po dvaceti minutách se konečně něco začne dít. Řidiči si narovnají kravaty a nasednou do roadsterů, několik policistů s vysílačkami začne obíhat kolem budovy Fakulty mezinárodních vztahů, ochranka vyžene dívku, která vylezla na betonovou zídku, aby mohla fotit, část policistů přistoupí k policejní pásce a zbytek se přesune k budově, následně se otevřou dveře a z budovy začnou vycházet lidé v padnoucích oblecích a slušivých kostýmcích. Studenti pozvednou transparenty v napjatém očekávání.

Následuje hypnotický obraz: Účastníci jednání nasedají do roadsterů, auta se rozjíždějí a pomalu obkružují kruhový záhon proti směru hodinových ručiček, dostávají se do těsné blízkosti davu a hlídkujících policistů, mávají nám na rozloučenou ze zadních sedadel, Američanky mají bílé rukavice, Číňané mají sluneční brýle, roadstery zatáčejí a mizí na hlavní komunikaci. Je naprosté ticho. Dav fascinovaně mlčí.

Potom ale jeden z členů čínské delegace udělá něco nečekaného. Místo, aby nasedl do auta, popojde dopředu a namíří proti našim tvářím malý stříbrný fotoaparát. Začne si nás fotit. Rázem se všechno mění. Studenti, jako by se probrali z hlubokého snu, najednou cosi skandují a pohupují transparenty. Zbytek davu se směje. Číňan se polekaně otočí. Zmizí v autě, ale už se to nedá vrátit zpátky. Demonstrace konečně začala.

Čekáme na Johna Kerryho, ministra zahraničních věcí Spojených států amerických. Studenti se těší, že mu řeknou, co si myslí o ropovodu. Později se dozvíme, že Kerry na tohle setkání vůbec nedorazil.