Šestnáctého dne shutdownu nacházím mozek mimozemšťana. Je zelený, jen o málo větší než dlaň. Povaluje se pod vzrostlým cypřišem. Zvedám ho ze země. Váží podobně jako středně velký choroš. Tentokrát to bylo opravdu těsné, dostal se až na stráň pod Kapitolem.
Proč ho tu takhle nechali ležet? Napadá mě jediná možnost: Bezpečnostní složky zasáhly, jenže úklidová služba během shutdownu nepracuje. Některé části mozku ztratily svou jasně zelenou barvu, opuštěný orgán se začal rozkládat. Připadá mi to nelidské. Nerozhodně se rozhlížím kolem sebe. Všechny koše jsou přeplněné. Co s tím? Nevím. Pokládám mozek zpátky do jehličí.
Prvního příslušníka policie uvidím až u bývalé Budovy státu, války a námořnictva. Ráda bych s ním konzultovala situaci, ale muž se tváří nevlídně. Hlídá přístupovou cestu, která protíná malý park. Už z dálky na mě volá, že mě dál nepustí. Cesta je zavřená. Vůbec ho nezajímá, že já po ní jít nechci.
Moje odhodlání mizí. Vzápětí přichází žena s pudem. Je to delikátní situace. Policista hlídá jeden konec cesty, ale na druhém konci mu chybí kolega. Žena se vzteká. Nedokáže pochopit, že z uzavřené cesty se během shutdownu stala jednosměrka. Rozvleklost sporu mě unaví. Kapituluji a odcházím. Následující den shutdown končí. Uleví se mi: Všechny odpadky se vyvezou, zbytky mimozemšťanů se uskladní a Mall se spolu s Kapitolem znovu ponoří do ospalé monumentality.
