Už pokolikáté tady dostanu závrať. Eskalátory nejedou nějak zvlášť rychle, může za to ten prostor. Chytám se madla. Chvíli nevím, jakým směrem jedu. Nahoru nebo dolů? Jsem součástí pásu, stroj mě pohltil, směry se srovnaly. Jsem upečená sladká houska, jsem naklepaný krvavý steak, jsem osmažený kuřecí nuget. Jedu. V ústech cítím beton. Nemá žádnou chuť, je zpevněný železnými obručemi. Kde jsou lidé? Možná všichni odešli. Možná odletěli. Možná se evakuovali. Nechali mě tady. Polarity mizí. Nevím, jestli je tu Světlo nebo Tma. Nad hlavou mám stín. Je to můj Stín? Mohu vidět svůj Stín? Není moc velký? Možná jedu do Pekla. Nebo je snad Nebe z betonu? Vím o tom tak málo, všichni andělé se mi smějí. Jestli je Nebe z betonu, musí to být ten nejkvalitnější materiál. Neměnný, předpjatý, odolný vůči tlaku a tahu, s nejdrobnějším zrnem, které existuje. Jaké zrno má tenhle beton? Na protějších schodech se objeví člověk. Pospíchá dolů. Na hlavě má klobouk. V ruce drží koženou brašnu. Dobře, že je tady. Je to můj anděl? Zajímalo by mě, co má v té brašně. Pomalu se vracím zpátky. Takže jedu nahoru. Brzy budu z metra venku.
