Oblíbená mražená pochoutka vyrobená ze mléčných produktů, cukru, vajec a dochucovadel. Nejčastěji zmrzlina chutná po čokoládě nebo vanilce, na trhu jsou ale v každém okamžiku přítomné tisíce dalších příchutí. Mezi jinými se lze setkat se zmrzlinou, která chutná po čokoládě s dokřupava opečenou slaninou, po nakládaných pálivých papričkách, po zenovém másle, po syrovém koňském mase nebo po snídani v posteli. Možností je mnoho, ale je to především snídaně v posteli, která svou nejednoznačností otvírá prostor svobody a improvizace širokému spektru chutí, od obyčejných až po umělé a abstraktní, které se nepodobají ničemu známému, ničemu sladkému, a dokonce ani ničemu jedlému. Kouzlo takových chutí často spočívá v procesu výroby nebo v technologii, kterou chuť připomíná, podobně jako když salmiakové bonbóny vzrušují palčivě slanou chutí fotografického ustalovače nebo náplně do tužkových baterií.
Kromě mléčných produktů, cukru, vajec a dochucovadel bývá nedílnou součástí zmrzliny vzduch. Vzduchové bublinky mohou tvořit nezanedbatelnou část objemu, od dvaceti pěti až po devadesát procent. Čím víc vzduchu zmrzlina obsahuje, tím rychleji taje. Především u levnějších výrobků je napětí mezi zmražením a rozmrazením stále přítomné. Své o tom věděli američtí vojáci, kteří během druhé světové války bojovali v Tichomoří. Tropické klima mraženým produktům nepřálo, přesto měla většina velkých vojenských lodí vlastní stroj na výrobu zmrzliny a chladicí boxy na její uskladnění. Pro menší posádky nebo ponorky, ve kterých místo pro stroj na zmrzlinu nebylo, se za milión dolarů postavila speciální loď, která produkovala 10 galonů zmrzliny za 7 minut, což je přibližně 320 litrů zmrzliny za hodinu. Kromě toho prý existovala ještě jedna zmrzlinová loď, která dokázala vyrobit 1 500 až 5 000 galonů zmrzliny za hodinu, což představuje téměř 19 000 litrů zmrzliny za hodinu, tohle ohromující množství se ale na základě pramenů potvrdit nepodařilo. Britští důstojníci se Američanům vysmívali, když ale přišlo na rozdávání zmrzliny, také se ochotně řadili do fronty. Zmrzlina totiž každému zvedla náladu, což bylo potřeba, zvlášť když vojáci věděli, že v noci budou bombardovat Tokio a někde v závětří na to bude dohlížet Curtis LeMay.
Jedeme na večeři, ale máme zpoždění. Hostitelka nám v polovině cesty zavolá. Říká, že už na nás všichni čekají. Řídí Jack. Nezdá se, že by mu to vadilo. Má upito. Na každé křižovatce zapíná rádio. Hraje Boston s Denverem. Jack fandí Bostonu. Boston prohrává. Řeknu mu, že to může nechat puštěné. Fotbalu sice nerozumím, ale nevadí mi. Jack se uklidní. Než dorazíme, stihneme se ještě ztratit.
Hostitel má po straně obývacího pokoje terárium s hady, chameleony a stromovými žábami, které si sám nachytal. Je to blázen, říká Jack, celé hodiny dokáže sedět bez hnutí u jediné díry. Chameleona jsem nikdy nehladila. Dívá se na mě jedním okem, ale nedokážu říct, jestli mě vidí. Meziřádová komunikace vázne. Tahle zvířata nemají jména. Kromě jmen nemají díry. A stromové žáby nemají stromy. Je mi jich líto, ale nechám si to pro sebe.
Dozvím se, že ve sklepě je ještě jeden had. Je tak velký, že by se nahoru nevešel. Hostitel řekne, že se na něj mohu jít podívat. Chvíli o tom uvažuju, ale pak si to rozmyslím. Tohle zavání žánrem, jenže v mém žánru ten velký had nepozorovaně uteče z terária, doplazí se po schodech do obývacího pokoje, a protože je opravdu hodně velký, tak spolkne nejdřív profesora historie z Japonska, který se zabývá válkou ve Vietnamu, potom jeho manželku, která kdysi tancovala butó, potom Larse ze švédské zpravodajské služby, který se mu neúspěšně postaví na odpor, potom Jacka, který dopije sedmého panáka whiskey a je mu to jedno, potom Larsovu manželku, která se zabývá mezinárodními vztahy z hlediska Spojených států a jako jediná po hadovi hodí židli, potom hostitele, který se bude marně snažit otevřít dveře na zahradu, potom hostitelku, která se pokusí zachránit Kvílení s vlastnoručním podpisem Allena Ginsberga, a nakonec ten had spolkne mě, i když uteču do nejdál a tam se schovám. A bude po večeři.
Hostitel mi nabízí martini, ale já si raději dám víno. Mám už své zkušenosti, americké martini je pokaždé s vodkou, dokonce i když s vodkou není. Je to tragédie, už proto, že tradiční kombinace vermutu a ginu kdysi nechyběla na žádné koktejlové party v New Yorku. Luis Buñuel se určitě obrací v hrobě a Kingsley Amis nejspíš také. Vysvětlit to nelze, možná za to může James Bond se svým sugestivním protřepat, nemíchat, jenže James Bond je Brit, takže to úplně nesedí.
Hostitel nás provede po domě. Ukáže nám i zahradu. Chystají se tu velké změny. Zahrada se propadá. Pozvali si na to zahradního architekta a ten jim poradil, aby si na místě s největším propadem nechali udělat vodopád. A když se bude dělat vodopád, tak se rovnou přestaví veranda. Bude se kvůli tomu muset rozkopat celá zahrada. Příští týden se na tom začne pracovat. Chvíli přemýšlím o tom, jak může vodopád zpevnit zahradu. Na nic samozřejmě nepřijdu, ale potom si řeknu, tohle je Amerika, když něco padá, tak to má padat pořádně, a nakonec mi to začne dávat smysl.
Během aperitivu se bavím s profesorem historie a jeho ženou. Než vyjmenujeme všechny japonské automobilky, zabere nám to hodně času. O něco později (to už sedíme u stolu a jíme bramboráky s jablkovým pyré) se věnujeme švédské prostituci a švédské emancipaci. O české emancipaci raději mlčím, protože se v tom okamžiku emancipovaně necítím. Potom se věnujeme československému porevolučnímu zemědělství a já s údivem zjišťuju, že se o zemědělství bavím velmi ráda, i když o něm nic nevím. Plynule přejdeme ke geneticky modifikovaným potravinám, odtud pak ke krizi amerického politického systému, krizi kapitalismu a krizi systému obecně.
Moje největší krize nastane v momentě, kdy se mi do ruky dostane podnos s třešňovým koláčem. Nemám dezertní talíř, zato mám zmrzlinovou misku. Přemýšlím o tom, jestli si mám dát koláč do zmrzlinové misky. Když ke mně dorazí kelímek se zmrzlinou Ben & Jerry's, začnu být opravdu zmatená. Lars sedí vedle mě a je na tom stejně. Myslí si, že je to americký způsob servírování třešňového koláče. Nikdy jsem o americkém servírování neslyšela, ale po chvíli se shodneme na tom, že se určitě jedná o nějaký velice tradiční způsob, v rámci něhož se ohřátý třešňový koláč klade do zmrzlinové misky a zdobí kopečkem zmrzliny navrch. Máme velkou radost, že jsme na to přišli.
Je to samozřejmě nesmysl. Když si jdu pro chybějící dezertní talíř, vezmu jeden i pro Larse.
