Studená studená válka je bipolární konflikt, jehož pravidla vycházejí z logiky studené války. Základem je rozdělení světa na dvě části, které se označují jako Západ a Východ. Na konkrétní geografické poloze záleží spíš volně, někdy vůbec, mnohem důležitější je důsledné uplatňování myšlenky, kterou lze shrnout pod heslo „kdo nehraje s námi, hraje proti nám“. Bipolární schéma je jednoduché a snadno pochopitelné, možná proto se v mezinárodních vztazích tak často používá. Čínská lidová republika se tuto zjednodušující optiku několikrát pokoušela narušit, prozatím se jí to ale nikdy úplně nepodařilo. Menší státní celky jsou na tom ještě hůř.
Na rozdíl od studené války se u studené studené války nepředpokládá, že by se mohla stát horkou. Kdyby se to stalo, bylo by to velké překvapení a určitě by se to vzniklo nějakým nedopatřením, v důsledku selhání člověka, techniky nebo člověka a techniky zároveň, což se o studené válce říkalo také. Celou dobu se to předpokládalo a také se s tím počítalo, samozřejmě, že to šlo špatně, vlastně skoro vůbec, a všichni to věděli, i když se o tom veřejně nemluvilo, protože by to vyvolalo paniku, všechno by najednou ožilo, jak říkal William Burroughs, ale to by mohlo ohrozit mezinárodní scénu, destabilizovat stabilní rovnováhu teroru, všichni by viděli to, co vidí, cítili to, co cítí a slyšeli to, co slyší, a to by byla, jak říkal William Burroughs, apokalypsa.
Brzy se něco změní, řekne Nicol, mezi Evropou a Amerikou vznikla trhlina, není ještě vidět, ale je tam, a Putin o ní ví, čeká na okamžik, až se Evropa zhroutí, a stane se to brzy, může to začít Ukrajinou, ale také nemusí, může to začít kdekoliv, všechno je pro to připravené. V Státech skončí svoboda slova, stejně tu dávno není, je to tu jako ve Východním Německu, čtou každý email, poslouchají každý telefonní rozhovor, špehují na ulici, tisíce najatých lidí se sluchátky na uších, můžeš si myslet, že poslouchají hudbu, ale oni se jen tak tváří, chodí mezi lidmi a zaznamenávají každou konverzaci, ani jedno slovo jim neuteče. Já je poznám, řekne Nicol, když ten kunsthistorik vydal knížku, měla jsem je před domem, stáli před dveřmi, zeptala jsem se jich, jestli pracují pro Homeland Security, a oni neřekli ano, ale neřekli ani ne, nějak se vymluvili, aby nemuseli lhát, hned mi bylo jasné, co se děje, a to se s tím kunsthistorikem neznám, nemůžu za to, že o mě napsal jednu kapitolu. A ani tu virtuální realitu nám nenechají, jakmile se objeví firma, která by to chtěla dělat, hned ji koupí Facebook, přitom já jsem se na tu helmu těšila, člověku je z toho trochu špatně, ale jinak je to velký zážitek, jiný prostor, další dimenze, tisíce nových světů. Já jsem tyhle nové světy dělala na konci osmdesátek, tehdy nám nikdo nevěřil, že by nějaká virtuální realita mohla existovat, použilo se to během války v Zálivu, ale rychle se na to zapomnělo, jenže všechno se opakuje, je to tu zase, ale není to stejné, trvalo jen dva dny, než tu firmu koupil ten moloch, nechá si ji pro sebe nebo do ní nasadí vlastní software, budou to jeho prostory, jeho dimenze, jeho umělé světy. A ani se skutečným světem to není o moc lepší, v San Franciscu se nedá bydlet, normální lidi si to dovolit nemůžou, natožpak umělci, kteří žijou z týdne na týden, ze San Francisca se brzy stane mrtvé město, budou tam jenom programátoři, kteří se budou mezi sebou bavit v binárním kódu a budou mít radost z toho, že jim nikdo nerozumí. Ostatně ani tohle město není o moc lepší, je tak velké, že musí všichni jezdit v autech, potkají se jenom na parkovišti, a když si náhodou něco řeknou, tak to rychle zapomenou, než dojedou na druhý konec města, už si nepamatují, odkud vyjeli. Nakonec nám svět techniky nenechá vůbec nic, řekne Nicole, obere nás až na kost, nezůstane nám ani kousek volného prostoru, sebere nám budoucnost a ukradne nám zbytky virtuální reality, takže nezůstane žádné místo, kam bychom mohli bezpečně a svobodně vstoupit.
Sedím na židli v nejstarší budově v Santa Monice. Někdo mi zezadu kope do židle, ale když se ohlédnu, nikdo za mnou není. Zklame mě to, vlastně bych byla raději, kdyby tam někdo byl, alespoň bych věděla, na čem jsem. Trvá to několik minut, pak to přestane, rychle na to zapomenu. Nicole mluví dál, nelze ji zastavit. Všiml si někdo toho zemětřesení? zeptá se po chvíli mladý básník, dojídá poslední kousek čokoládových brownies a je už trochu opilý.
