sobota 15. února 2014

sněhový den

Když napadne tolik sněhu, že se auta nemůžou rozjet ani na rovince a na kopci se zas nemůžou zastavit, když napadne tolik sněhu, že policisté nasadí na kola sněhové řetězy, a stejně jsou všude pozdě, když napadne tolik sněhu, že muži zůstanou celý den doma a dívají se na záznam dva roky starého finále NFL, když napadne tolik sněhu, že turisté začnou před Kapitolem stavět bunkr, protože uvízli ve městě a hrozně se nudí, když napadne tolik sněhu, že se všechny federální úřady zavřou, univerzity také a jediné místo, kde se pracuje, je burza, když napadne tolik sněhu, že Kongres zruší plánovaný panel o globálním oteplování a místo toho začne diskutovat o připraveností na výjimečné situace, když napadne tolik sněhu, že některé části města zůstanou bez proudu, protože namrzly dráty elektrického vedení, když napadne tolik sněhu, že se na lokálních kanálech spustí non-stop sněhové zpravodajství a reportérky mají na hlavách čepice s bambulí, když napadne tolik sněhu, že na pornokanálech běží infopruh o počasí a pořady o přežití se věnují lavinám, když napadne tolik sněhu, že se začnou počítat rozdíly v palcích i v případech, kdy nejde o sex, když napadne tolik sněhu, že na dálnicích nejsou žádná auta kromě těch, která jejich majitelé opustili, když napadne tolik sněhu, že se z nákupních center stanou záchytná stanoviště pro motoristy, kteří se celou noc dívají na televizi v oddělení elektroniky a zpívají přitom americkou národní hymnu — nastal sněhový den.




Ráno zjistím, že přes noc napadlo hodně sněhu. Chci se jít podívat ven. Otvírám dřevěné dveře. Za nimi jsou skleněné dveře. A za nimi vysoká hromada sněhu, která brání tomu, aby se ty skleněné dveře daly otevřít.

Anitu to nepřekvapí. Ze střechy spadla lavina. Už se to párkrát stalo. Počkáme, říká. Až se vzbudí Marleen, tak jí zavolá. A jestli nepřijde Marleen, tak přijde Mario, ale až večer, protože šel do práce. Burza se zastavit nemůže, na to je zákon. Do večera se mi čekat nechce. Jdu se podívat k zadním dveřím, které vedou do zahrady. Ani tam není situace o nic lepší. Dveřmi to zkrátka nepůjde. Napadne mě, že bych mohla vylézt oknem. Začnu se těšit, dostávám rozpustilou náladu, oknem jsem nelezla už víc než deset let. Jenže ona mi v tom zatvrzele brání. Až po chvíli pochopím, že se jenom vymlouvá. Chce, aby nás někdo přišel vysvobodit. Není to praktický problém, ale rituál. Zůstane doma. Sedne si do křesla a dá si sklenici bourbonu. Potom si zdřímne. Prožívá si svůj příběh o Šípkové Růžence.

Není co ztratit. Zásoby jídla máme. Vodu máme. Rádio na baterky máme. Dokonce máme i balíček poslední záchrany, který Anita udržuje od událostí 11. září, protože co kdyby se zase něco stalo, v každém okamžiku může propuknout krize, nad městem začnou létat helikoptéry, drony vyrazí k hranicím, stíhačky vzlétnou z vojenských lodí, lasery se namíří do nebe, spustí se hvězdná válka, a kdo bude na dálnici první, bude mít velkou výhodu.

Nechci jí kazit zábavu. Ovládnu záchvat klaustrofobie a jdu do svého pokoje čekat na našeho prince nebo princeznu.

O něco později se za dveřmi objeví dva kluci s lopatami. Víc než patnáct jim nebude. Za padesát dolarů odhážou sníh od dveří, potom vyčistí chodník, příjezdovou cestu a prostor kolem auta. Nevím, jestli je to ten správný závěr. Nakonec usoudím, že ano. Kluci si vydělají a já se konečně dostanu ven.