Sen č. 1: Je večer. Chystám se na čtení do nedalekého knihkupectví. Venku je zima. Snažím se zamotat do dlouhé šály, ale nedaří se mi to. Anita vaří italské masové koule. Zve mě na večeři. Až se vrátím, bude jídlo hotové. Slibuji, že si pospíším. Před domem potkávám ženu s černým psem na vodítku. Pes se zastavil a nechce jít dál. Něco ho nezadržitelně přitahuje k našemu domu. Žena se mě ptá, jestli máme kočky. Kočky nemáme, odpovídám, zato ale máme zajíce a veverky. Tím to nebude, řekne žena. Potom si vzpomenu, že Anita vysypala na trávník před domem starý chleba pro ptáky. Mezitím nasněžilo. Chvíli jdeme společně. Pes ženu táhne. Na ulici je led. Julie, tak se ta žena jmenuje, se na něj zlobí. Naštěstí to není její pes, říká. Míjíme běžkyni. Běžkyně je zarudlá v tváři. Julie ji pozdraví, ale běžkyně neodpoví. Tahle nikdy nezdraví, řekne Julie. Namítnu, že nás neslyšela, protože má na uších sluchátka. Podle Julie to na věci nic nemění. Knihkupectví je plné lidí. Všichni se tu znají. Sedám si na jednu z mála volných židlí. Přichází řečník a autor knihy Nukleární noční můry. Vysvětluje nám, kolik desítek miliard dolarů bude muset americká vláda vynaložit na to, aby se obnovil a modernizoval dosluhující jaderný arzenál. Říká nám, kolik miliard lidí může ovlivnit jaderný konflikt mezi Indií a Pákistánem. Aktivisté začnou rozdávat letáky na podporu odzbrojování. Po mém návratu domů začíná hlavní část snu. Christy a Anita pijí víno. V krbu hoří plynový plamen, který je zepředu zakrytý žáruvzdornou napodobeninou dřeva. Večeříme italské masové koule. Říkám, že je mi líto, že jsem neviděla vánoční strom před Kapitolem. Rozhodneme se, že se na něj zajedeme podívat. Nasedáme do auta. Christy s Anitou cestou zpívají americké koledy. Přímo ke Kapitolu se nedostaneme. Všechny silnice, které k němu vedou, jsou zablokované betonovými zátarasy. Anita vjede do zákazu vjezdu a zastaví přímo vedle hlídkujícího policejního auta. Máme smůlu. Policisté říkají, že strom už před Kapitolem není. Zrovna včera ho odzdobili. Rozhodneme se, že to zkusíme u Elipsy před Bílým domem. Když tam dojedeme, situace se opakuje. Žádný vánoční strom nevidíme. Anita znovu vjede do zákazu vjezdu. Hlídka je až za betonovými zátarasy. Anita vystoupí z auta. Vzápětí se rozsvítí intenzivní protisvětlo, které nás všechny oslní. Anita kráčí přímo dopředu. Mám o ni strach. Co když na ni začnou střílet? Chci také vystoupit, ale Christy mě zastaví. Anita se po chvíli vrátí. Strom na Elipse byl také odstrojen. Není úplně zřejmé, jak se to mohlo stát, protože advent ještě neskončil. Po návratu domů umyjeme nádobí a potom si dáme sladký rybízový koláč.
Analýza Snu č. 1: Sen se pokouší vypořádat s napětím, které cítím po příjezdu do Washingtonu. Zamotávání se do šály odkazuje na spletitost mých emocí. Pes, kterého potkávám před domem, je přilákán vůní italských masových koulí. Jeho přítomnost naznačuje, že mě čeká ještě hodně práce. Na chvíli se dostávám do psího těla, ve kterém se snažím vyčenichat zbytky své intuice. Vychází najevo, že jí moc nezbývá. Budu se muset spokojit s pouhými drobky, které jsou navíc schované pod tlustou vrstvou sněhu. Vzápětí přibíhá moje deprese v podobě zarudlé ženy. Deprese má sluchátka na uších a nikoho nezdraví. Proměňuje se v noční můru v podobě nesplnitelného úkolu [jaderné odzbrojování]. Sen naznačuje několik cest, jak z toho všeho ven. Rozhoduji se pro erotismus. Hledání vánočního stromu se stává klasickým freudovským případem nesplněné touhy, která je provázena úzkostí ze selhání, z autorit a ze smrti. Na konci snu dochází k jistému smíření. Italské masové koule se proměňují v rybízový koláč a červené bobule navozují přechodný pocit štěstí. Určitou pozornost by zasluhovala dvojice slov odstrojení - odzbrojení.
Sen č. 2: Vracím se domů. Před garáží stojí cizí auto. Je to Land Rover nebo něco podobného, obrovské monstrum, které se do města nehodí. U přívěsu klečí muž v svítivě žluté bundě. Přívěs už několik týdnů překáží na příjezdové cestě. Potřebuju uklidit kolo do garáže. Chvíli váhám. Nevím, kdo to je. Jdu k němu. Jmenuju se Jack, říká ten muž, ale všichni mi říkají Discoman. Podává mi ruku ušpiněnou od kolomazi. Je mu asi padesát. Neznám ho. Také mu podávám ruku. Discoman opravuje kolo od přívěsu. Stmívá se. Touhle dobou by už měla svítit lampa vedle garáže. Nesvítí, ani když na ni zamávám. Ptám se ho, jestli na to vidí. Ne, odpovídá, ale už to má skoro hotové. Vytáhnu garážová vrata. Vjedu s kolem do garáže. Stáhnu garážové vrata. Jack pořád něco dělá. Ptám se ho, jestli nechce čaj. Odmítne. Nemá čas. Až to dokončí, hned zas pojede. Slíbil, že pomůže kamarádovi s koupelnou. Divím se. Připadá mi, že na koupelnu je už moc pozdě. Vždyť je teprve devět hodin, namítne Jack. Loučím se. Řekni Anitě, že ji pozdravuje Discoman, říká. Odemknu dveře a vejdu domů, ale cítím se nejistě. Vyhlédnu z okna, Jacka sice nevidím, ale vím, že tam je, protože vidím jeho auto. Chvíli se zabývám tím, jestli je to spíš Americká krása, Modrý samet nebo Svatyně. Dám vařit vodu. Přemýšlím o tom, že mu přece jenom zanesu čaj. Když vyhlédnu ven, Jack už tam není. Udiví mě, že jsem ho neslyšela odjíždět. Za chvíli se objeví Anita. Vyřizuju jí pozdrav od Jacka. Discoman, řekne Anita, nikdo mu neřekne jinak než Discoman. Ptám se jí, odkud ho zná. Anita řekne, že Discoman učil jejího syna na střední škole matematiku. Teď spolu opravují přívěs. Říkám jí, že jsem ho chtěla pozvat na čaj. Bane, usměje se Anita, ten by si čaj nedal. Pořád někam pospíchá. Nikdy nemá čas.
Analýza Snu č. 2: Kontrast mezi velkým autem a mým bicyklem je nápadný. Nelze vyloučit, že se mi líbí velká auta. Přesto mě implicitní sexuální podtext nesmí zmást. Těch kol je kolem mě až příliš. Ukazuje se, že je to zavádějící detail. Zmatek má zastřít něco mnohem důležitějšího. Kolomaz. Černou hmotu, která udržuje kolo v pohybu. Roztočené kolo uvádí do pohybu čas. Znehybnělý čas je smrt. Čas v pohybu je život. Jack má málo času. Má vůbec nějaký čas? Ne, Jack nemá žádný čas. Nedá se nic dělat. Jack je smrtka. Není mi jasné, odkdy je smrtka muž a nosí svítivě žlutou bundu, ale je to tak. Neviděla jsem ho odjíždět, protože neodjel. Je pořád tady a otáčí mým kolem. Čaj je nejspíš jenom nevinné přeřeknutí. Měla jsem hodně času a čaj mi mezitím protekl mezi prsty.
Sen č. 3: V koupelně se bude malovat. Strháváme staré tapety. Jsou na nich růžové a bílé květy. Mám moc velkou špachli. Tapety na omítce drží, seškrabávám centimetr po centimetru, je to nekonečná dřina. Nejde mi to. Někdo zvoní. Anita sleze ze štaflí a jde otevřít. Kdo to je? ptá se. Je to Marleen. Přišla na kus řeči. Anita jí nabídne víno a Marleen neodmítne. Sedne si na chodbu. Dívá se, jak pracujeme. Říká, že je unavená. Neví, jestli má něco dělat, nebo se má raději vyspat. Potřebuje dopsat nějakou studii. Říká, že poslední dobou nemůže spát. Před jejím domem rostl strom. Na jaře najednou uschl. Zavolala na magistrát, aby s tím něco udělali, jenže oni přijeli a ten strom pokáceli. A co měli podle tebe dělat? ptá se Anita. Měli se mě alespoň zeptat, říká Marleen. V ložnici teď má příliš mnoho světla. V noci se tam nedá dýchat. Budu tam muset něco zasadit, říká Marleen. Navrhuju dřín japonský. Má pěkné plody. Já potřebuju stín, ne plody, říká Marleen. Konečně se mi podaří strhnout pořádný kus tapety. Najednou to jde mnohem lépe. Trhám jeden pruh za druhým. Házím je do vany. Nemůžu se na vás dívat, říká Marleen. Pořád neví, jestli má jít pracovat, nebo jestli se má jí vyspat. Raději si nalije další sklenici vína.
Analýza Snu č. 3: Situace navozuje atmosféru jedné z mých raných básní. Jakmile vylezu na schůdky, hned vím, kde jsem. Stísněné prostředí koupelny vyvolá vzpomínku, hlavou se dotýkáš nebes a říkáš si, že ten strop je už zase příliš nízko, říká moje třináctileté já, které neví, o čem mluví, ale mluví. Koupelna oblepená růžovými květy je jenom zástupný prvek, ve skutečnosti jsem znovu uprostřed puberty, stojím na jejím narůžovělém prameni, ze kterého tryskají rané básně. Snažím se s nimi vyrovnat. Každý by se měl vyrovnat se svými ranými básněmi. Jenže nejde to tak snadno, přilepily se na mě stejně dobře jako ty zašlé květinové tapety a pevně drží.
Sen č.4: A pak jednou čekám na metro na Coney Islandu a odněkud přijde starý muž v zelené kamizole, nese si plato čerstvých křepelčích vajec, sedne si vedle mě na lavičku a než přijede metro, všechna vejce jedno po druhém vysaje. Skořápky rozbíjí o zuby, bílek mu stéká po dlouhých šedivých vousech, prázdná vejce hází pod sebe.
Analýza Snu č. 4: Ať už je ten člověk kdokoliv, je jasné, že přišel za mnou. Laviček je kolem dost, mohl si sednout kamkoliv jinam, ale on šel přímo ke mně, takže ta vejce jsou vlastně pro mě, každopádně děkuju, i když nevím, co mám s nimi dělat. Z křupání mi běhá mráz po zádech, něco se bortí, vazká tekutina teče do otevřených úst, kdybych se otočila, mohla bych to vidět, ale já nechci, stačí mi ten zvuk, je to zvuk násilí. Není to zrovna příjemné. Muž se zaklání dozadu, pokaždé o něco hlouběji, aby se nepokapal. Přemýšlím o tom, kdo ho za mnou poslal. Mohla to být Anna-kartářka, která má věštírnu přímo pod zastávkou metra. Předchozí den jsem se jí posmívala, protože měla na ulici vystavenou reklamní tabuli a v okně jí blikala světelná cedule s nápisem Psychic Anna. Nebo za to může opilec, kterého jsem si fotila před prádelnou a on se přitom na mě díval. Anebo je to Duch Coney Islandu, který mě přišel pozdravit, protože se nudí. Je podzim, horská dráha stojí, velké kolo se netočí, na pláži nikdo není. Přitom kdysi tu byla hlava na hlavě, někdy i milión Newyorčanů, a ti, kteří nebyli na pláži, byli v Luna Parku nebo Dream Landu, a všichni ostatní seděli na břehu Brigton Beach a dívali se na ocelově šedý obzor oceánu, protože sem přišli umřít. Vítej v Dream Landu, říká Duch Coney Islandu a polyká jeden žloutek za druhým.
