Tvrzení o tom, že něco je to, co je. Základní tautologie, jejíž samozřejmost se záhy komplikuje. Symbolické vyjádření 'A je A' zahrnuje také tvrzení, že vždy dokážeme najít dostatečné množství rozdílů mezi A a B, pokud náhodou B není A. Problém nastává v okamžiku, kdy se pokusíme zjistit, jak se rozdíly podílí na totožnosti A. Hru diferencí a identit lze rozehrát mnoha směry. Například se ihned nabízí otázka, jestli identita předchází diferenci, nebo naopak. Výsledek je většinou dopředu jasný. Nejen, že A přestane být totožné samo se sebou, A dokonce přestane existovat. [A mezitím se někde objeví Strašák Nekonečného Regresu, ale ten je skoro všude, takže si ho nemusíme všímat.]
Identita, říkáme stále dokola, zatímco se naše identita rozplývá jako pára nad hrncem.
My žádnou identitu nemáme, řekne Terry. Julie sebou trhne a já se leknu, protože něco takového bych nikdy takhle hlasitě neřekla. Terry je herečka. V poslední době hraje stárnoucí Židovky. Naučila se newyorskou verzi jidiš a zná slova, kterým nikdo z nás nerozumí. Skoro všechna její představení jsou o imigrantech, jak přijeli a neměli co jíst, jak během Velké krize přišli i o to málo, co měli, jak museli podruhé začínat, ale nakonec opravdu zbohatli. Na naše promítání Terry dorazila rovnou z odpoledního představení. Ellen mlčí. Před chvílí rozbila sklenici na víno a teď přemýšlí o tom, jestli se na ni Anita zlobí. Naštěstí neví, že ta sklenice byla padesát let stará. A je to ještě horší, Anita si ji přivezla ze svatební cesty ve Florencii.
Co tím myslíš? zeptá se Anita. Prostě to nemáme, řekne Terry. V Evropě to mají. Kulturu, jazyk. Tradici. Války, přidávám se v duchu. My nemáme nic společného, pokračuje Terry. To není pravda, namítne Julie. Máme přece ústavu. Svobodu a demokracii. Howarde, pomoc, pomyslím si. Fašismus, řekl by Howard, který by ale u fašismu nezůstal, vytáhl by svůj neomarxistický repertoár, podložil by ho několika vrstvami frankfurtské školy, mezitím by stihl prozkoumat, kdo je duch ducha v Hamletovi, přepsat Plačky na Finneganem do srozumitelnější podoby, vymyslet Příběhy dobrého vojáka Švejka za druhé světové války a usvědčit mě z nevzdělanosti, protože nevím, kdo byl v Shakespearově době gentleman. Howard je jako ten kanón v Santa Monice, který stojí nedaleko pláže a míří na oceán. Vždycky toho řekne trochu víc, než by člověk čekal. Teď tu ale není.
Dívaly jsme se na Dvanáct rozhněvaných mužů. Není tu s námi jediný muž, protože se k nám žádný nepřidal. Přitom to je výborný film. Hraje v něm Jiří Voskovec. Má stejný přízvuk jako já, říkám. Jakmile Voskovec promluví, je to všem jasné. S výslovností je to složité. Stále zápasím s širokým 'a'. Zdá se mi, že se široké 'a' neslučuje s mou povahou. Marně se snažím vzpomenout, jak jsme se dostaly k identitě. Bavily jsme se o soudním systému. Víc nevím. Terry se Juliina odpověď nelíbí. Co si o tom myslíš? obrátí se na mě. A je to tady, řeknu si. Jsem mezi nimi jediný cizinec, navíc z Evropy. Co že si o tom myslím? Co si o tom doopravdy myslím? Snažím se vysvětlit, že vlastně není o co stát. Že tu identitu nepotřebují. Tohle nečekaly. Jak jim mám vysvětlit, že jim nic nechybí? Nacionalismus a nesnášenlivost. Břímě, říkám, ale nevím, jestli mě pochopily.
