A támhle bude Kapitol, řekl Pierre L'Enfant, když dorazil poslední člen výpravy. Před dvěma hodinami pršelo a voda se ještě nestihla vsáknout do země. Kongresmani se museli brodit bahnem a hrozně u toho nadávali. Takhle si tu procházku nepředstavovali. Šlo se dlouho a boty byly pořád těžší. Potom se konečně L'Enfant zastavil pod vrškem, na kterém mělo stát sídlo Kongresu.
Bylo něco po poledni. L'Enfant napřáhl ruku a ukázal před sebe. Dlouho jsem přemýšlel o tom, jak by se tohle místo dalo využít, řekl, a pak mě napadlo, že bychom tu mohli udělat vodopád. Tím samozřejmě nemyslím nějakou malou nádrž s propadem, spíš něco jako Niagarské vodopády. Jenom větší, mnohem větší. Kongresmani si čistili boty v trávě, která rostla na úbočí kopce v nepravidelných shlucích. Vůbec je nezajímalo, co L'Enfant říká. Měli na něj vztek. Thomas Jefferson ho ale poslouchal a zdálo se, že ho ta myšlenka zaujala.
